je to docela obyčejné, ale má své kouzlo. Nic se nevyrovná italské architektuře a atmosféře," odpovídá s úsměvem. Máme se rádi, vyměňujeme si příběhy a smějeme se společným vtipům. Alkohol doprovází naši konverzaci jen zlehka a celý bar se jeví jako kulisa pro improvizované divadelní představení, kde my dva hrajeme hlavní role. Následující ráno, po noci plné smíchu a nových přátelství, mířím zpět na letiště, abych konečně dorazil na N-ovu oslavu. V letadle mám chvíli zamyšlení: Co mi asi přinese tento víkend a jaká překvapení na mě ještě čekají? Zároveň mi ale přijde, že setkání s N mi už dodalo odvahu a chuť přijmout nové životní kapitoly s otevřenou náručí. Možná právě proto se občas vyplatí překonat pohodlnost a odhodlat se k objevování světa. Když se konečně setkáme s N, jeho zářivý úsměv mi potvrzuje, že cesta stála za to. Se svým novým titulem v kapse a jeho obvyklým šarmem nás vítá na oslavě, která je stejně výjimečná jako on sám. A já si uvědomuji, že takové okamžiky skutečně stojí za to žít, ať už jsou napsány životem nebo fiktivním vypravěčem. of course not she says. Unless you like drugs, grime, and chaos". Má nalakované nehty, kterými si pokaždé prohrábne své jasně blond vlasy, když odpovídá na některou z mých otázek. Italština je fantastická, teď ji trochu mluví, francouzštinu také, ale s ní teprve začíná. Jako Kanaďanka by ji měla umět, ale nikdy se k tomu nedostala a obecně je evropská kultura pro ni magická, vzhledem k jejímu ruskému imigrantskému původu, což jasně vidím z jejích lícních kostí. Jmenuje se J, studuje dějiny umění a miluje svět. V té fázi života, kdy stačí vystoupit z domu a vytvoříte kolem sebe vířivku dobrých vibrací, přitahujete vše, co vidíte, chcete si přiblížit každý kousek existence. "Není divu, že mé letadlo bylo dnes zrušeno", myslím si a užívám si rozhovor, který plyne jako jarní vánek, ukazuje mi svou diplomovou práci v přípravě, povídám si o svých názorech na Itálii a o skvělých místech, která byste měli navštívit v Paříži, poté si řekneme dobrou noc a už se nikdy neuvidíme, protože i s občasným vírem, život plyne dál jako klidná řeka. Další den musím vstát brzy, abych chytil let do Stockholmu. Je to má druhá návštěva a těším se na opětovné setkání s tímto městem. Je to jedno z těch míst, kde jsou věci dostatečně odlišné, aby byly vzrušující (mám rád francouzský *depaysant*!) a přitom dostatečně známé, abych se rychle cítil jako doma. Také všichni lidé tam jsou olimpijští atleti a během dne nebo dvou v létě jsou údajně také nebývale šťastní. Můj hotel tentokrát je ve staré věznici pro ženské delikventky, jako ty, které neměly rády práci nebo plnění manželských povinností, která byla aktivní až do 80. let a nyní je to butikový hotel. Místo se mi líbí, i když pokoj mi nakonec přivodí zimnici, odkládám své věci, beru dárky pro N a vyrážím ven. Volám své dobré kamarádce F, se kterou si sdílím věci jako se sestrou, abych jí ukázal maraton, který se zde právě běží. Tehdy jsem to nevěděl, ale koncept maratonu se stane jakousi běžnou fraškou, stálou starostí, známou cestou, po které poběží naše konverzace několikrát ten rok. Atmosféra je úžasná, pár lidí tu a tam, fandí podél trati, přinášejí vodu účastníkům. Někteří přicházejí s židlemi a chlazeným pivem, aby si sedli na ulicích, jiní venčí své psy, školní třídy jsou venku. Navigace ulicemi je trochu obtížná, protože Google Maps nepočítají s těmito odchylkami, ale nakonec se dostanu do pěkné čtvrti s budovami ve stylu *švédské Grácie*, která je uměřená a elegantní, ale vybuchuje překvapivými organickými ornamenty a má prvky jako veřejné schodiště, které prochází budovou, aby pokrylo výškový rozdíl 10 metrů. Meandruji skrze a mezi budovami a dorazím, chlapík v barevném oblečení se mě ptá, jestli jsem jeho rande. Slušně odmítám a jdu po schodech nahoru, kde dorazím s několika ženami. Později ten večer zjistím, že jsou to sestry Niny přítelkyně K, v tom, co se opět ukáže jako scéna napsaná životem na úrovni mistra psychologického dramatu - Ingmara Bergmana. Ve chvíli, kdy se dveře otevřou, jsem přenesen do divadla postav nadlidských rozměrů a nepravděpodobných, přesto prostě lidských příběhových oblouků. Ninin matka mě srdečně zdraví, je to tak trochu pohádková bytost, její pohyb v řeči i v prostorové dimenzi je brownovský, jako list ve větru nebo ceny akcií. Vypadá vřele i děsivě zároveň a později řekne: "Jsem šťastná za svého syna, ale nikdy nepochopím, jak mohl opustit umění!" Další osobou byl Ninin mentor, když pracoval v divadle, režisér fotografie nebo scénograf Bergmana samotného. Starší umělec, nějaká rodina. Jeden z jeho přátel, který mě ohromil oholenou hlavou a pronikavýma modrýma očima, až dokud jeho chlapec nevyleze za jeho nohy, aby mě pozdravil. Jsou spolu roztomilí a mluvíme o jazycích, což je také jeho vášní, dokud dítě nepřerušuje nějakým způsobem... Přelezl přes tátovo rameno a zmizel v zákulisí. Napříč místností spatřím E, nejlepší kamarádku N, kterou poznávám a objímám. Povídá si s jednou spolužačkou N, zdravotní sestrou, která se dala na tuto práci, aby pomáhala lidem, i přestože má umělecké zájmy, klidná a rezervovaná. Vedle ní sedí starší paní a začneme si povídat, když sestra odejde prozkoumat bufet. "Mluvíš švédsky?" "Ne, promiň" "Odkud jsi tedy? Z Rakouska!" Moje země pro ni něco znamená a jsem zvědavá, co mi poví dál. "Se svým mužem tam často jezdíme. Je architekt a nedávno jsme tam provázeli skupinu japonských kolegů." "Jaký styl jste jim ukazovali? Jugendstil, Olbrichova Seccese, Loos, něco takového?" "To ani nevím, ve Vídni je všechno krásné!" "Souhlasím, ale nemáme přístup k moři jako vy." N přichází, aby nám dolil šampaňské. "Proč zrovna Vídeň? Jaké je tam spojení?" "Část mé rodiny původně pochází odtamtud. Znáte Kreiského?" "Kanzlera? On strávil válečná léta ve Švédsku, že?" Byli to tehdy lidé, kteří mu pomohli najít místo k pobytu během exilu. Opírám se o klavír, protože se mi mírně točí hlava. Může to být tím šampaňským nebo tím, že jsem celý den nejedla. K mi dělá společnost, trochu si povídáme o jednoduchém životě. N a ona se chystají přestěhovat do nového bytu, je ráda, že už není učitelkou. Připojí se jedna z jejích sester. Je to obrovská rodina, i ona je architektkou, ale původně chtěla věnovat umění. Tanci. Choreografii. Později uvidím video na YouTube, které mi vezme dech. Je to kreativní, meditativní, přesně jako ona. Vidím jiskry v jejích očích, ale také únavu, trochu "no, snad příště". Najednou mě E volá, abych si k ní přisedla na gauč jako valkyrie. Nikdy jsem nemluvila s tolika lidmi v tak krátkém čase, takže tuto nabídku ráda přijmu. Je opilá, sedí ode mě asi 2 cm, ale velmi pohodlně. Ona a N jsou nejlepší přítelkyně, ačkoli dokončila lékařskou školu o něco dřív a teď se snaží najít svou cestu. "Ta odpovědnost," říká, "to není pro mě." "Co plánuješ dělat?" Prozatím pracuje v márnici. Forenzní věci. "Nikomu nevadí, když u mrtvého člověka něco špatně uřízneš." "Věřím! Děláš to pro zábavu nebo taky vyrábíš talismany, amulety...?" Směje se a o centimetr se přiblíží. Skutečně si užívám její vtipy, několikrát si s ní připiji, i když je o něco napřed. Pak se však stane něco krásného. Naše konverzace na pohodlném místě na gauči začne přitahovat ostatní. Jsou unavení z postávání kolem. Matka N drží svou slavnou řeč. Požádám E, aby mi přeložila: "Neboj, nedává to smysl." A pak se dav začíná drolit. Přidávají se k nám lidé a jsme jako pár novinářů, kteří se ptají všech na jejich sny a ambice. Je tu K-hův starší bratr T, který se staral o rodinu jako jejich otec, od nějž zdědil také vášeň pro plachtění. Brával svou ženu a děti na klidné místo v zátoce Stockholmu a prostě si užíval, i když to ostatní možná nudilo. Směje se jako spokojený, introvertní muž, sebevědomý ve svých zájmech a vědomý si toho, co druhým není po chuti. T nedávno udělal velký kariérní skok, opustil velkou zavedenou farmaceutickou firmu, aby se připojil ke startupu, který vytváří nový přístroj pro lékařské zobrazování. E mi poskytuje lékařskou terminologii a vědomosti, já dodávám emoční nádech a T rád mluví. Na konci doufá, že jednoho dne zažiji ten klid a pohodu, jaká je na lodi v zálivu. Jeho manželka, praktická lékařka je rozhodná a pragmatická. Uvažuje nad výchovou dětí a řízením jejich kariér. Společně začnou vzpomínat na dětství. T byl jako o 20 let starší než ten nejmladší, jejich narozeniny pokrývaly celý dospělý životní cyklus jejich rodičů. Konečně N... Přijde, vyčerpaný, a začne rozbalovat dárky, které všichni přinesli, přestože jim říkal, aby to nedělali. Stolní hra, knihy, káva z mé strany. Přijde opozdilec v podobě velmi přitažlivé ženy s zlomenou nohou, což je důvod jejího opoždění. Představím se jí, její jméno je M, pracuje pro světové ekonomické fórum a má zajímavé nápady na zavedení různých hodnotových systémů do našeho chápání ekonomie. Nejen různé měny, ale věci jako uspokojení, štěstí, nehmotné věci a mé myšlenky se rozebíhají k virtuálním ekonomikám, hrám, koníčkům, které by mohly být oceňovány mezi nadšenci a praktikanty, a hodnota by se mohla vyměňovat za jiné měny pomocí moderní technologie, takže bez ohledu na to, co děláte, by to mohlo prospět vašemu společenskému postavení, čímž by byl odstraněn předsudek vůči nepopulárním a stále více zbytečným bezpečným kariérám. M je celoživotní fanynkou Hermanna Hesseho, který byl jedním z důvodů, proč se přestěhovala do Švýcarska, do jehož útočiště Montagnoly mnohokrát navštívila. Nesouměřitelně gramotní všichni hovoříme o pocitech, které nám staré knihy jako Stepní vlk daly při prvním čtení, i když si na ně dnes stěží vzpomínáme. Konečně se večer chýlí ke konci, mou hlavou se to hemží, jak se vracím do své vězeňské cely bez okovů. V minulosti mi štěbetající lidé připadali jako kdákající husy, ale teď s nimi chci létat jako Niels Holgerson. Následující ráno si dám snídani v hotelu. Vezmu si svůj tác na terasu, vrátím se dovnitř pro kávu a když se vrátím, lidé mi říkají: „Ten pták ti ukradl vajíčka!“, ukazujíc na obrovskou racka, který na mě triumfálně shlíží ze střechy. Nejsem ranní člověk a tak odkládám jakoukoli další ornitologickou pomstu na dobu, kdy se můj mozek vrátí do kanceláře. N, K a E mě pozvali, abych se s nimi podíval na palác Drottingholm. Palác je dlouhodobým sídlem švédského krále od 16. století a je obklopen krásným rovinatým parkem a vodou ze tří stran, nádherné místo k pobytu. Procházíme kolem runového kamene, který někdo vztyčil pro svého bratra, který padl v nějaké zahraniční bitvě, což mě jako turistu potěší, a poté vstoupíme do zámku. Viděl jsem svůj podíl zámků zevnitř, a tak mi tento nepřijde moc odlišný. Napřed nás pobaví obrazová galerie, protože některé královské portréty jsou ohromně špatné. Představte si lučišníka, který míří na červené jablko, pečlivě, reguluje svůj dech a pak se luk zlomí a nos začne krvácet. Je tu místnost věnovaná lidovému festivalu, který má odhánět zlé duchy se směšně vypadající napodobeninou lva, sekce věnovaná významným Švédům z nedávné doby a samozřejmě divadlo, které N pečlivě vysvětluje. Je to dřevěná stavba, postavená jako amfiteátr, jeviště má několik rovin, na kterých lze posouvat kulisy. Bylo to jedno z nejmechanicky vyspělejších divadel své doby, mechanismus pod jevištěm je ohromný a působivý. Divadlo si příliš neuvědomuji, pro mě je to forma magie ve smyslu Teda Chianga. Vesmír si mě je poněkud vědom a to, co vidím na jevišti, je tam proto, aby mě přinutilo přemýšlet. A ještě více mého přítele, kterého vidím vášnivého a viditelně pohnutého tímto světem, který je poněkud ztracený v čase, svým vlastním „malým světem“, do kterého vstupujete skrz dimenzionální bránu a ve kterém se můžete rozhodnout zůstat, protože co je skutečnost než místo, kde si můžeme uvědomit své sny?