Saint Etienne byl pro mě městem, kolem kterého rychle projíždíte, ať už autem nebo vlakem, od dne, kdy jsem poprvé přijel do Lyonu. Mají vynikající fotbalový tým a minulost v těžbě uhlí. Le Corbusier se zabýval nějakými kousky v nedalekém Firminy. To je tak asi vše. Když jedete vlakem, zhruba v oblasti Saint Etienne vždy nastupuje a vystupuje skupina podivných lidí. Lidé mají tendenci chtít se dostat ven. Ale přijde chvíle, kdy chcete zapojit do skutečné osobní kultury. Jistě, můžete najít filmy, které vám přítel a filmový nadšenec v Praze opravdu, opravdu chce, abyste viděli, online. Pustit je doma s projektorem a bramborovými lupínky. Ale doma má tendenci vás postupem času utlačovat. Je to pohodlné a bezpečné, ale do té míry, že je to rozšíření vaší vlastní mysli, také nabírá podobné tvary. Mlžné, vrtkavé, cyklické mezi očekáváním a zklamáním a někdy vyloženě nepřátelské. Já jsem nedávno objevil, jak úžasné může být smát se s přítelem 30 minut v kavárně a rozloučit se obejmutím. Jak být rozpoznán jako pravidelný návštěvník majitelem veganského baru vás činí více lidským než všechny tisíce knih, které byste si mohli během let natlačit do hlavy. Venku se myšlenky lidí spojují do spontánní a chaotické, improvizované lešení zvednuté k malbě, obdivování nebo renovování nekonečně dimenzionální abstrakce fresky Sixtinské kaple. Pak si samozřejmě uvědomíte, že lidé jsou velmi podobní kočkám, které rády sedí v malých krabicích. Krabice od bot vedle topení v místnosti s vašimi oblíbenými lidmi, v budově s dalšími 3 kočkami - je dobré vědět, že existujete, ale držte se mimo moje území, ty synu čerta. Bytový dům je v malém, krásném městě, kde je život skvělý a to město je na náměstí, jehož úhly sečítají na více než 360 stupňů, ale to je tak vše. Další větší shluk obyvatelstva je Saint Etienne a pokud chcete vidět nějaké nové filmy, je o něco pravděpodobnější, že tam najdete promítání. Letos mě hodně překvapilo. Moje přítelkyně vyhořela jako novoroční raketa a vrátila se z nebe důstojného zaměstnání jako Ikarus a asteroidy. Očekával jsem geologickou událost vyhynutí a ticho hrobů poté, ale místo toho došlo k nárůstu energie a nové zvědavosti o životě. Saint Etienne je od našeho místa vzdálené 1,5 hodiny autem a za poslední měsíc jsme tam byli 3krát, protože bylo zábavnější sledovat film v kině než žmoulat palce doma. O moderním kině existuje hodně co říct, zejména že mu nerozumím. Druhou věcí je, že nejzajímavější sledované věci jsou feministická esej shrnující zdánlivě natočené a pro ženy, které se nikdy neviděly vlastníma očima. To je samozřejmě těžké pro kohokoli, ale když závěr dvouhodinového zápasu je, že se můžete cítit legitimní, pokud máte hodně sexu podle svých vlastních podmínek, pak máte skutečně dojem, že lidstvo právě udělalo obrovský skok vpřed. Moje přítelkyně je zvědavá na filmy, protože se momentálně cítí v nesouladu se životem a bojuje. Bojuje ale se svou matkou, která neudělala dítě, aby pomohla novému člověku udělat na této planetě rozdíl, ale aby s ní někdo společně žil, bojuje s prací, ne protože by se nějaký mužský herec pokusil o něco nekalého, ale protože žádná osoba bez nebo s malou třetí nohou nepracuje ani zdaleka jejím reflexním tempem, a bojuje s láskou, ne kvůli podvádění nebo hrozbě krásnějšími náhradami, ale protože jí přijde obtížné pochopit jinou osobu a jeho potřeby. Tak jsem zvědavý, co si z těch filmů odnáší a jsem překvapen, když slyším, že má empatii pro ty ženy nucené do botoxu, poruchy příjmu potravy a sociální nevýhody dominantními muži. Empatie vychází spíše z obliby stejných druhů metafor a narativních tropů než z vlastních příběhů, ale přesto, líbí se mi, že se zajímá o nějakou formu ostatních. Pro mě osobně tyto problémy neexistují. Existují jen lidé, s kterými chci něco budovat, a ti, o které se nezajímám. Záleží jen na tom, co budují, není tu žádná hierarchie, jen spolupráce. Takže tam jsem, abych slyšel její názor, a když pak opouštíme kino a prodíráme se bezdomovci, drogovými dealery, mladými matkami a studenty, kteří esteticky pasují do Berlína, ale nejsou tam, do kočičí kavárny, kde snivě vypadající dívka vypráví své kamarádce o prvních dnech v advokátní kanceláři, další velmi ukecaná povzbuzuje svého kamaráda Juliena: "Musíš jet na ten zahraniční výměnný pobyt! A tam se spřátelíš s německými studenty a budeš se bavit!" zatímco se usmívá, zdvořile nevěřící, o, kdybych jako mladší znal koncept kočičí kavárny, čím bych se stal? V každém případě zní jako moje nejlepší kamarádka tehdy. Čaj má alespoň správnou barvu, kočky jsou majestátní (Main Coon!) a tam ji přiměju mluvit, jako bychom stále byli univerzitní studenti. "Líbilo se ti to? Ten soundtrack byl v pořádku, a tobě? Milovala jsem to, motiv dvojníka, zlý dvojník, to je můj hlavní zájem od té doby, co jsem začala studovat Schieleho. Ale pak to nějak vybouchlo v kempnosti? To je styl filmu. Béčkový film dělající si legraci z béčkového světa, nikdo už nebere jemnosti." Podstata. "Kidman hraje velmi dobře. Ale proč ten chlap nemluvil pořádně? Je to role, hraje roli. Vkusný, že? Žádné špatné úmysly, jen osobní příběh mezi dvěma lidmi, kdy mocná dáma zjistila, že chce být znovu dítětem, a také našla někoho, kdo rozuměl jejím sexuálním potřebám. Je zde šance na zneužití, majitel společnosti, a když říká: Když chci, aby mě někdo ponížil, zaplatím si za to, jak úžasné to bylo? Možná je civilizace stále dosažitelná." Baby, dobrý film. Poslední film byl obtížnější na strávení. Maria, o posledních dnech Marie Callasové. Kino bylo elegantní, skoro staromódní, spousta starých lidí a film byl uveden vedoucím místní filmové asociace. Jinak bychom museli jet do dalšího většího kina, ještě dále. Někdo si každých 5 sekund smrkal, pořád jsem brečel, moje přítelkyně se držela sedadla. Nepředpověděli deštivý den. Film je jak portrétem legendární ženy, která byla zničena setkáním s nesprávnými lidmi, tak opravdovým operním dílem, kde z každé scény čiší tragédie. Mé slzy tečou za Callasovou, samozřejmě, ale také proto, že některé věty, které říká, beznadějně cítající, jak jí vyhasíná vášeň a ztrácí kontrolu nad životem, jsem slyšel slovo za slovem. Běda těm, kteří jsou obdařeni vizionářskou myslí, ale ponecháni sami, aby si sami určovali svou budoucnost. Když nemůžeš jinak než pracovat poháněný vášní, děláš to, protože věříš v něco velkého a krásného, v porovnání s čím jsi nic. Můžeš povýšit předmět své pozornosti na nejdůležitější a nejcennější věc v očích ostatních, ale čím lepší jsi ve ztvárňování ideálu, tím lépe se umíš snížit ve vlastních očích. "Mohl bych dělat mnohem víc", "Jsem jen nikdo", "Dal jsem všechno, ale svět to nechápe." Na cestě domů se snažím zvednout náladu mé přítelkyně, která to vzala příliš osobně. "Vzpomínej na dny, kdy se cítíš být nejzajímavější osobou v okolí. Musíš si uvědomit, že můžeš formovat svůj život tak, aby ti říkal, co chceš slyšet. Naslouchej, když ti lidé říkají, jak ovlivňuješ jejich životy. Hledej ty, kteří pracují v podobných oborech. Udržuj tu vášeň a pál na ní kadidlo. Dělej věci jen proto, že chceš, nikdo tě nedrží zpátky. Napiš nejlepší příběh, jaký jsi kdy slyšela svým vlastním životem." Samozřejmě za 15 let jen jedno slovo, které jsem říkal, dosáhlo jejího srdce: očekávání. Cokoliv se stane, bude dobré nebo špatné v závislosti na tvém očekávání. To je silná věc, kterou si uvědomit.