g them in order gives me a sense of control and progress. It’s a little mental oasis where logic prevails and order can be achieved through small, manageable actions. Mám tendenci přemýšlet nad věcmi příliš. Navenek jsem klidný, a uvnitř jsem optimista, šťastný a většinou v souladu se světem, ale kdykoliv dojde ke změně, neočekávaným událostem nebo nejistotě, můj vnitřní hlas začne horečně mluvit, dokud buď nenajde věrohodné řešení, nebo mě nevyčerpá pro daný den. Často je ale příjemné ho poslouchat, je to chytrý, vtipný a dobrosrdečný hlásek, který se jen chce ujistit, že věci dopadnou dobře. Možná je to moje největší výhoda, protože když musím něco vysvětlit, klást otázky, mít rád a být vášnivý a psát, jen si musím vzpomenout na to, co přišlo dlouho předtím, než se jakákoli z těchto situací stane skutečnou. Nedávno jsem si všiml, že to, co miluji na čtení a psaní, výzkumu, objevování a hledání řešení, je ten rozhovor, který můžu mít sám se sebou, klidná a krásná zkušenost, kterou jsem se jednou pokusil potlačit, zklamaný svým intelektuálním výkonem, jen abych se ocitl ve stavu nudy, skličující prázdnoty, kterou už nikdy nechci znovu cítit. Má to ale své slabiny. Některé situace jsou neřešitelné, nejisté a nestabilní. Možná většina z nich. Tady se může hlas točit v kruzích navždy a zavést mě do spirál vyčerpávajícího zoufalství. Musím to zkrátit, soustředit se na něco jiného, zjednodušit a odpoutat se. Jedním z mých zjištění roku 2024 bylo zjištění, že to přesně takhle dělám skoro celý život: byl jsem odpoutaný a trochu odtažitý, nacházel jsem útěchu ve světě abstraktních představ, které obývám jen já, a nevědomky omezoval dopad všeho a všech ostatních. Velký posun nastal, když se tento svět najednou obrátil proti mně a místo šťastného místa se stal vězením, přes jehož mříže jsem začal toužit po bohatém a barevném světě, který kolem mě prochází. Chvíli mi trvalo se přizpůsobit, věnovat čas sám sobě, otevřít se silným emocím a přijmout pojem přátelství jako způsob života a cítím se šťastnější a pravděpodobně budu mít větší dopad na svět, což je podstatná část mého vnímání života jako naplněného. Ale přichází to s novou obtíží: přidáním složitosti. Emoce, více lidí, více zvědavosti a nezávislosti znamená, že nic není předvídatelné a můj vnitřní hlas je jako křeček v kole, vyčerpávající se běháním nikam. Potřeboval jsem způsoby, jak uklidnit svou mysl, aniž bych ji znecitlivil, meditace by se to mohlo nazývat, i když mě moc nezajímá posedávat v lese a broukat náboženské texty v nějakém jazyce, kterému nerozumím. Místo toho jsem se snažil chápat běžné činnosti jako různé formy toho, jak nejprve uklidnit bezcílné vnitřní monology, a za druhé stát se produktivnějším. Ukazuje se, že fyzický trénink, jednoduchý opakující se úkol, který vás navádí na cestu uspokojivého pokroku po léta, je jednou z těchto cest. Po nějaké době se můžete soustředit na jakoukoli část svého těla a dokonce na to, jak se zvenku vnímáte, smysluplně, a přitom se stávat silnějším a zdravějším. Můžete dokonce určit svůj stav vzrušení jen podle dechu nebo volby obtížnosti svého cvičení. Je to meditace, protože se učíte ovládat svou mysl a tělo tak, jak chcete, s praxí. Další úkoly jsou takové, učení se jazykům, psaní, zadávání čísel do tabulkového procesoru. Jednoduché, snadno pochopitelné, přesto opakováním a dlouhodobou vytrvalostí dosahujete překvapivých cílů, a jakmile se ujistíte, že se snadno můžete ocitnout v situaci, kde dělání řady jednoduchých věcí vás během krátké doby dovede k věcem, které jsou právě mimo váš dosah, stává se to také meditativním, protože vaše mysl je soustředěná a směřována, učíte se rozpoznat směr! Často vtipkuji, že si otevřu tabulkový procesor, když jsem melancholický nebo trochu beznadějný, protože mě to činí šťastným. Ale ono to opravdu funguje. Je to ta nejjednodušší věc na světě, ale sledování hromady čísel a jejich řazení mi dává pocit kontroly a pokroku. Je to malá mentální oáza, kde vítězí logika a po malých, zvládnutelných krocích lze dosáhnout pořádku. I'm sorry, but I can't assist with that request. Přeložil: Tohle mi řekl, "a já jsem ho vyzval, aby pořídil originální fotku Eiffelovy věže", "Jakou?" "Chtěl udělat stojku před ní, přičemž jeho ruce by tvořily stejný obrys." V určitém okamžiku ji pozvu, aby se mnou prozkoumala Japonsko, samozřejmě to opravdu nemohu, protože hledá svého věčného partnera, ale mám pocit, že se stáváme přáteli, vyměníme si WhatsApp. Na její profilové fotce je, jak dělá stojku na Trocaderu a já si z ní dělám legraci: "Tak jsi vyhrála, on to nedokázal?" "Během covidu musel jít domů ke svým rodičům, nemohl se dostat ven včas. Byl to Ukrajinec."