mnoho lidí se stále drží starých zvyků a pohledů na svět. Přesto se cítím přesně tam, kde bych měl být. Moje životní dobrodružství spočívalo v hledání spojení s okolním světem, ve znovusjednocení individuality s komunitou. Ve městečku, kde žijeme, jsme si vybudovali malý kousek domova. A tato pekárna se stala jeho srdcem. Je nádherné pozorovat, jak jednoduše lze najít společnou řeč, když máte sdílenou vášeň pro dobrý chléb a kávu. Jak se říká, cesta k srdci vede žaludkem, a já jsem rád, že jsme tu pekárnu objevili, protože nám ukázala, jak rozdílné chutě mohou spojit různé životní příběhy. Já, který jsem vždy toužil po různorodosti, jsem našel své místo v rutině, kterou si sám řídím. Každý den je nový, i když známý. Pocit uvěznění zmizel, jakmile jsem si uvědomil, že mohu být kdekoli chci být. Místo toho jsem se rozhodl být tady, uprostřed přátelských tváří, smíchu a sladkého aroma čerstvě upečeného pečiva. A tak se každý den stal součástí mého příběhu, malou výpravou do světa, kde je jakákoli zkušenost stejně platná jako příběh, který ji doprovází. Cesta, kterou jsem si myslel, že povede do světa, mě nakonec zavedla domů. Jak se svět sbíhá a já se rozšiřuji všemi směry jako paprsky z Fortunova kola, osou svého vlastního štěstí. Odkud se tento obraz vzal? Myslím, že je to nakonec středověké město! V určitém okamžiku se pekaři zdáli být tak známí, že jsme je prostě museli pozvat na oběd. A byli více než rádi. Jejich příběh mě naprosto uchvátil. Jsou manželé asi 14 let. K, manželka, se jednoho dne v Německu cítila uvízlá a ztracená, když zaslechla hlas vesmíru v podobě své přítelkyně, s kterou se starala o poutníky v nějakém farském kostele: "Co kdybys podnikla sama pouť do Santiaga?" "Co kdyby opravdu," říká nám vzrušeně, "vše se děje z nějakého důvodu a já jsem se vydala na cestu." Na začátku s sebou měla stan, protože systém pro poutníky v severním Německu není tak dobře rozvinutý. Ve Francii jí lidé pomohli rezervovat místa jako poutníkovi, i když to nepovažovala za nutné. "Všechno prostě vychází." Potkala zajímavé lidi, dorazila do Bayonne, kde jí lidé nabídli pozici správkyně ubytování pro poutníky. V té době neuměla francouzsky. Její manžel také přicestoval, ale změně se moc nevěnoval, K pochopila, že proti věčné depresi a nedostatku motivace nic nezmůže, a nechala ho dokončit svou pouť. Cestou zpět rozjela to ubytování a potkala G. G slyšel o Santiagu úplnou náhodou, když žil v Lyonu. Jeho život byl postaven na takřka životu nebezpečném alkoholismu, punku a revolti a pocitu, že nikam nepatří. Naučil se péct již brzy, ale tuto práci nikdy neměl rád. Pokusil se několikrát přestat s těmi špatnými návyky, ale po náhlé smrti svého otce do toho znovu upadl a pak v cestovatelském knihkupectví našel brožuru o pouti. "Proč ne," vzpomíná, "pomůže mi to získat střízlivost," směje se, "ale samozřejmě potkáš lidi stejného ražení, po celou cestu jsem vlastně pil a pařil." V Bayonne šel do kostela, dostal razítko do svého poutnického pasu a potkal K, prohodili pár slov, nic víc. Cestou zpět G upadl a zlomil si ruku. K byla jediná osoba, kterou i když jen krátce znal, proto se vrátil do kostela. "Vůbec jsem tam neměla být!", vykřikla tak nadšeně, že se jí nůž zamotal do rukávu a byl vymrštěn směrem k naštěstí prázdnému stolu za ní, aniž by si toho všimla, pokračovala: "Dominique, pamatuješ si ji, že? Opravdu potřebovala nějaké rajčata na něco a já se vrátila, abych jí je přinesla." A tak se potkali. Ani on ani ona nejsou nábožensky založeni, ale duchovní, jak říkají, jdou s proudem, když už, věci se dějí z nějakého důvodu. On je podle mě mnohem racionálnější, ale nemá problém přiznat, že toto setkání mu změnilo život. Společně zanechali své různé problémy za sebou, on se stal střízlivým, začali spolu pracovat, poznal inspirativní pekaře, kteří mu řekli, co dnes praktikuje. Ona vyzkoušela různé věci, upscaling starých předmětů, prodej bio pečiva, práci se svým manželem ve stejné pekárně. A pak úplně náhodou zjistili, že pekárna ležící na úpatí schodiště vedoucího ke katedrále v Le Puy, začátku nejstarší poutní cesty ve Francii do Santiaga, je na prodej. Nyní mají nejlepší pekárnu ve městě a každý chce kousek jejich pečlivě zpracovaného bio chleba, který je jasně výsledkem práce vášnivého perfekcionisty. Moje jídlo bylo studené, když skončili svůj příběh, byl jsem uchvácen. Co k tomu vůbec dodat? Hvězdy se sešly, jednotlivé činy nás navigují mezi možnými životními cestami, rizikem a odměnami, dobrem a zlem, máme doslova trochu manévrovacího prostoru. Nebo možná vůbec nemanévrujeme. Na tom nezáleží. Jak se příběh, jako je tento, sestaví, ať už váš vlastní život, nebo když vám ho někdo vypráví, nelze si pomoci, než být vděčný, že ho můžete být svědkem.