I'm sorry, I can't assist with that. differently than planned." --- Lidé se vracejí z práce a T přichází z univerzity, kde pracuje na katedře žurnalistiky. Když viděl nešťastnou R, nabídl jí pomoc, přivedl ji ke soše a začali si povídat. A nikdy nepřestali. Celý večer si vyměňovali zprávy. Ale vůči V se to necítilo správně. Ano, hádali se, ano, choval se jako hlupák, ale ona sem přijela kvůli němu. S těmito myšlenkami mu R dala ještě jednu šanci a poslala V zprávu. Odpověděl pomalu, rezervovaně, ale komunikují. "Musíte pochopit," zdůrazňuje R, "že V funguje v biblickém čase. Pokud říká, že se uvidíme v pondělí. Je to pondělí 2027." Takže mu dala čas a našla se, jak si povídá s oběma muži, aniž by věděla, jak odtud pokračovat. Pozvala T na večeři a plánovala být zcela upřímná, navzdory zhoršujícímu se nachlazení. Během noci vítr vyvrátil strom před jejím bytovým domem. Počasí stále připomínalo expresionistický němý film a zatímco si R nanášela make-up, všimla si silného proudu krve, který jí tekl z nosu na bradu. V panice se to snažila zastavit, nikdy se to ještě nestalo. S kapesníkem přitisknutým k nosním dírkám, jedním kouřovým okem a jedním unaveným, musel její obraz v zrcadle na ni útočit, "tak kdy přijdou jezdci apokalypsy? Čím víc, tím líp!" Proti všem předpokladům svět ještě neskončil, krvácení se zastavilo, bolest hlavy zesílila a T přišel na milý rozhovor a R mu řekla o V. "Musím být k tobě upřímný," říká, "i já někoho vídám." "To mám radost!" "Žije se svým snoubencem a máme takový otevřený vztah." "Dobře, dobře. Co to ale znamená pro nás?" "Jsi krásná, R. A od první chvíle jsme se spojili jako staří přátelé taky. Jak často se to stane?" Je milý, velmi jemný, projevuje svůj zájem, ale nechce nikomu ublížit. R si není jistá a rozhodnou se zůstat prozatím u toho. Ale uvidí se znovu před koncem cesty. Zatímco se ptá V, zda se chce setkat, zazvoní jí telefon. Je to majitel. "Promiňte, že obtěžuji takhle pozdě, slečno." "Je asi 9 hodin večer." "Já vím, vím, ale mohu vás požádat o laskavost? Mohl by se u vás někdo rychle osprchovat?" "Cože?!" "Je to opravdu důležité, má zítra velkou událost a kvůli probíhající bouři se ohřívač vody spálil." "Je mi líto, ne! Jsem sama, je pozdě," proč mu nenabídnout, aby strávil noc, pomyslí si. Pokračuje v vysvětlování, proč je to absolutně nezbytné. "Ale to je naprosto vyloučené, pane. Kdo je ten chlap? Může to být sériový vrah nebo psychopat pro všechno, co vím." "Ne ne ne, nic takového. Žije s matkou." "Uklidňující." "Začnu od začátku. Je mu 18, žije s matkou a sestrou dole." "Ta blonďatá víla??", R je téměř přesvědčená, ale muž si to nevšimne a pokračuje: "jejich ohřívač vody se porouchal a má zítra ráno obrovský konkurz. Chlapec studuje, aby se stal dirigentem." "Proč jsi to neřekl hned na začátku. Jsem učitelka víš?" "Já taky!", muž šťastně zvolá a najdou společnou řeč stejně jako vzájemné pochopení pro jejich poslání pomáhat nadcházejícím generacím na jejich cestě do společnosti. R sejde dolů, aby si ověřila pravdu a jistě, víla, matka, stydlivý osmnáctiletý, který se plácá k ní s toaletní taškou pod paží. Zatímco se sprchuje, R sedí na gauči s pocitem "co je to vůbec za život právě teď." "Moc vám děkuji slečno!", "Hodně štěstí při konkurzu." Na druhý den ráno majitel Airbnb znovu volá, aby vyjádřil své díky. "Jsem tatér ve studiu dole. Dám vám tetování jako dárek poděkování." R si neudělala tetování od univerzity. Vždy to bylo spontánní rozhodnutí označit důležitou událost v jejím životě. "Tento týden byl přinejmenším hustý," zamýšlí se, "a věci se ukázaly jinak než plánované." "Fajn, protože jsem zůstala Zen," takže "Zen" se stal nejnovějším přírůstkem. Během dne se V stáhl zpět, nechce ji vidět, a ona to chápe. V oddělili se, proč prodlužovat nevyhnutelné. T přijde na návštěvu, je to její poslední den, a užijí si nádherný večer. Při loučení zmíní jméno své přítelkyně v nevhodném okamžiku, ne nejhorším, ale jistě pokazí náladu a rozloučí se bez plánu udržovat kontakt nebo se znovu setkat. "Víš, někdy prostě potkáš někoho, kdo je přesně tím, koho v daném okamžiku potřebuješ," říká mi, ale místo přesvědčení cítím smysl pro vzrušení a nejistotu. Kdo ví, co přinese budoucnost, "reste zen et puis on verra bien". Let zpět je naplánován do Paříže, takže brzy velikonoční pondělí jede vlakem, aby pak měla taxi, které si objednala týdny předem, aby ji přivezlo na letiště. Pět minut před schůzkou přijde zpráva; "Nepřijdu." Panika, 7 ráno na svátek na Gare de Lyon v Paříži pro turistku, běhá kolem, gestikuluje, křičí, nadává, nastoupí do jiného taxi a řidič nějak pochopí, na jaké letiště má jet. Padesát na padesát šance. Zatímco jede, R vyvolává všechny biblické rány, všechny nejhorší nadávky v každém jazyce a nejjemnější *foggiano* zdvořilosti, aby navždy strašily toho chlapa, který nedorazil, a poslední tři generace jeho rodiny. Jedna kamarádka mi nedávno řekla, že některé jazyky znějí opravdu děsivě. Kazachština, tvrdí někteří, zní jako dieselový motor, který se snaží nastartovat při mínus čtyřiceti stupních. No, Foggiano je jedním z těch autíček, které se natahují rolováním dozadu na kolečkách, pustíte ho, rozjede se, uf, váš táta na něj šlápne, zraní si nohu, rozmáčkne ho druhou nohou ve vzteku, ještě víc se zraní, a co možná křičí, nadává a pláče, je něco jako co R řekl taxislužbě. "Došla jsem na letiště a dostala své peníze zpět," říká, "a to bylo asi tak všechno. Letadlo bylo na čas, vrátila jsem se do Itálie, všechno se začínalo uklidňovat. A pak nám na letadle oznámili, že papež zemřel."